Prolomit či neprolomit limity …. limity těžby?

Limity těžby byly stanoveny v roce 1991. To že byla pevně určena nepřekročitelná hranice pro rypadla a dobývání nerostů nebyla náhoda. Bylo krátce po sametové revoluci. Jedním z důvodů proč to „prasklo“ bylo i to, že se celý severočeský region topil v sirnatém smogu zejména ze spalování uhlí v severočeských teplárnách a elektrárnách, které byly srdcem energetické soustavy ČR. Náš region splachovaly kyselé deště, které z hřebenu krušných hor udělaly zvrásněný holý okraj vředu hnědouhelné pánve. Byly zničeny desítky vesnic. Byl přestěhován a z kořenů vyrván Most, Litvínov a další města. 

Většina z nás tehdy vnímala "limity" jako milník, který bude odrazovým můstkem pro nové technologie, úspory, rekultivaci krajiny. Jako milník toho, co už nikdy nenastane.

Je jasná souvislost mezi naší severočeskou průmyslovou historií, mezi historií energetiky a dobývaní uhlí a mezi naší nejkratší nadějí dožití v ČR, mezi největší potratovostí, kojeneckou úmrtností, nemocností, alarmující vzdělanostní a sociální skladbou.

Stávající i předchozí majitelé jednotlivých společností, které dobývají uhlí v severočeské hnědouhelné pánvi, jsou s limity seznámeni více než dvě desetiletí a mohli se na novou situaci dávno připravit. Stejně tak se mohla připravit společnost ČEZ a další odběratelé hnědého uhlí. Mohli hledat nová technologická řešení, mohli hledat substituty. Energetická koncepce státu s tímto faktem musela počítat. Není to stav nový, ale stav známý 24 let. Předstírané „mediální“ překvapení z toho, že ve stávajícím dobývacím prostoru, kvalitní uhlí dojde, je falešné. Dávno se mohlo řešit lokální plynové topení místo dálkového, rekuperace, ostrovní systémy, tepelná čerpadla, geotermální zdroje. Dávno se mohla hledat jiná alternativa výroby elektrického proudu než v padesát let starých elektrárnách s malou účinností. Proměnou prošla třeba saská Lužice, kde jsou místo dolů již cyklotrasy, jezera, lesy a louky s šustícími větrníky.

V médiích se hovoří o tom, že toto uhlí „za limity“ je to poslední kvalitní uhlí co máme. Chceme ho tedy vytěžit nyní a ne za sto let, kdy bude pravděpodobně vyšší účinnost technologií a širší využití? Chceme ho spálit v hnědouhelných elektrárnách v době, kdy ceny energií padají?

Ekonomicky – pohledem vlastníka dolu, teplárny či elektrárny to chápu. Investice do výstavby elektrárny mám zpět, majetek je pravděpodobně odepsaný a každá další vyrobená megawatta je ziskem navíc. Nejsou potřeba žádné zásadní další investice. Královské stabilní a zasmluvněné zisky.

Pohledem lidí, kteří v tomto regionu žijí je zřejmé, že není žádný další zájem na pokračujícím plundrování krajiny. Sice by po prolomení limitů bylo nadále zachováno nějakých 800 pracovních míst na dole „Armáda“, ale jiná pracovní místa zase zaniknou v litvínovském Unipetrolu, pod kterým je dobývací prostor, v Jiřetíně atd.. Jiná místa zase vůbec nevzniknou, protože pokud by byla těžba ukončena, musela by být provedena rekultivace, musely by být vybudovány nové energetické zdroje, nové technologie, investovalo by se do úspor. Došlo by k razantní změně v systému vytápění a ve struktuře výroby elektrické energie. Nebylo by to hned. Přechod by byl postupný, ale byla by to šance pro technologický krok z období páry, do století jednadvacátého – environmentálně přívětivého. Udržení limitů těžby může být v tomto ohledu stěžejní, chceme-li vykročit od 50 let starých technologií k novým a zaměstnat v tomto segmentu tisíce zaměstnanců, máme nyní příležitost. Vztah zaměstnanosti a těžby uhlí je čistě spekulativní. 

Je zde i aspekt společenský. Kdo by chtěl investovat v regionu, kde jeho záměr může spolknout velkorypadlo? Který člověk či firma s know-how, potenciálem, motivací, by chtěl žít na hranici povrchové dolu, dýchat prach a exhalace z elektrárenských komínů. V České republice máme jiné zajímavější lokality pro podnikaní, pro život, pro vyšší formy průmyslu, než je dobývání surovin. Těžba je koulí na noze nás všech, která nás táhne ke dnu a nenabízí žádnou další perspektivu.

Dalším negativním faktorem je nejistota. Limity těžby byly stanoveny pávě proto, aby měli obyvatelé mimo stávající dobývací prostor jistotu, aby mohli lidé stavět rodinné domy, zakládat firmy, aby měli garanci, že po nich zdědí majetek a vazby k místu jejich děti a vnuci. Opak je pravdou. V každé vládě se najde nějaký populistický zastánce horníků, nebo zájmů ČEZu a uhlobaronů, který se domnívá, že nažene na tomto tématu politické body. Prosím uzavřeme toto téma provždy! Ať se majitelé dolů a elektráren neupínají ve svých business plánech k plané naději, ať mají obyvatelé jistotu, že nepřijdou o své domovy, ať dostanou příležitost technologie poplatné 21. století, aby mohl region projít tolik potřebným restartem. Jsem pro zachování limitů těžby! Jsem pro pokrok a pro budoucnost!